_KIV0673

STILL LIFE

 

Natalie Perkof, Elena Nová, Marie Pěrková, Eva Obršlíková Procházková

Curated by Silvie Šeborová

Galerie Dole, Antikvariát a klub Fiducia, Ostrava

April – May 2024

 

Natalie Perkof

Východiska, která si Natalie Perkof zvolila, jsou poměrně osobní a pracují s odkazy na prožitky, jenž si s sebou umělkyně nese již od svého dětství. Zároveň však otevírají témata, jenž jsou mnohem obecnější než vztahy v jedné rodině, témata, se kterými je často konfrontován každý z nás. Jedním z nich je neustálé hodnocení a kritika, s nímž se potkává každé dítě: toto jsi neudělala správně, máš trojku z matematiky, to si musíš opravit. I když se dítě snaží se zlepšit, do jeho podvědomí se ukládá pohana, jíž se mu dostává od společnosti a kterou si s sebou neseme dál. V uměleckém světě se potom mimo jiné projevuje tím, že řada lidí zapomíná na prostý prožitek z tvorby jakéhokoli výtvarného díla, který může stejně intenzivně a pozitivně vnímat absolventka Akademie výtvarných umění, umělecká řezbářka i žena, která si po večerech ráda kreslí do deníčku. Tyto skupiny vytváří jednotlivé světy, které se vzájemně obviňují z neškolenosti, kýčovitosti, hlouposti a nepochopitelných konceptů.

Jsme schopni si přiznat, že společným znakem všech těchto argumentů je arogance, kterou si s sebou kvůli přístupu společnosti k hodnocení sebe i druhých neseme od dětství? Jsme schopni náš přístup ke kritice posunout a změnit? Pokud ano, byl by to významný přínos pro naši společnost, protože člověk, který je neustále hodnocený, má strach, aby neudělal chybu a stane nejistým a manipulovatelným. Natalie Perkof se pokusila začít sama u sebe, u své rodiny a hledání pozitivních témat, které její rodinu propojují. Teprve v dospělosti, odstupem času, si plně uvědomila, že je to právě umění, že její babička, maminka i teta z manželovy strany rády malují. Přišla proto za nimi s na první pohled jednoduchým zadáním: namalujte monochromní zátiší v barvě, kterou vám určím.

Vznikla tak série obrazů, které se vesměs pohybují v mantinelech zadání, ale zároveň jej ve výjimečných případech sympaticky „rebelsky“ porušují. Perkof na vzniklé obrazy následně reagovala prostřednictvím velkoformátových koláží, v nichž využila motivy z maleb, které vytvořily její příbuzné. Do výstavy se však díky tomuto přístupu dostaly i další témata, která Perkof považuje za neméně důležitá. Její projekt můžeme číst jako návod k hledání mezigenerační diskuse u sebe samých. Ta pochopitelně nemusí být vůbec založena na vizuálním umění, naopak na obecné úrovni dává prostor jakýmkoli společným zájmům. Do výstavy se též promítá rovina ženského aspektu a přístupu k tématům, materiálům i rozměrům, se kterými ženy „mohou“ pracovat. Josef Mánes své dceři radil, že by jako žena měla kreslit hlavně zátiší. Pokud namítáte, že se jedná o 19. století, je možné uvést mnohem aktuálnější příklady: ještě před pár lety byla sochařka Sylva Lacinová dotazována, zda sochařství není jenom pro muže. A ne náhodou dodnes mezi umělci, jejichž monumentální díla jsou trvale umísťována do veřejného prostoru, jen stěží nejdeme ženy.

Originální propojení všech tří rovin (hodnocení a kritika, propasti mezi generacemi a přístup k ženám) vytváří z výstavy Eleny Nové, Natalie Perkof, Marie Pěrkové a Evy Obršlíkové Procházkové a počin, který nenabízí jen umělecký zážitek. Za mnohem důležitější považuji způsob, jakým otevírá dveře k našim osobním třináctým komnatám.

 

Silvie Šeborová

Marie Perkova
Natalie Perkof
Natalie Perkof
Natalie Perkof
Natalie Perkof
Natalie Perkof
Natalie Perkof