WHO’S GONNA WEAR THE PANTS?
Natalie Perkof
Curated by Andrea Březinová
Villa Löw Beer, Brno
October 2024 – January 2025
Již název výstavy lehce předurčuje, kam by se divák během jejího sledování mohl ubírat ve svém zamýšlení. Vzniká zde otázka, zdali se aktuálně máme zabývat maskulinitou, která je v dnešní době považována za toxickou a snažit se hledat nějaké nové formy “zdravé maskulinity“ (které zase vytvoří hranice, ve kterých se budeme cítit těsně) anebo spíše, aby každý za sebe přišel se svým vlastním coming outem a vytvořil si vlastní osobnost, která je postavená na kvalitách jeho jedinečné duše a znovu se nevtěsnával do něčeho, co mu opět ordinuje společnost.
Když jsem začala muže portrétovat, v obrazech se začaly objevovat různé vlastnosti, které považujeme za mužské ale i ženské a modelové v rukou drží různá pracovní nářadí. Uvědomila jsem si při tomto procesu, jak nenápadně jsme ze všech stran vmanipulováváni společností do dvou táborů – mužů a žen, které mají velmi těsně daná pravidla. Přičemž jako bytosti obsahujeme každý doslova všechny lidské vlastnosti, jenom každý podle své jedinečnosti v originálním poměru a kvalitě. Takže pokud je nám společností dáno, že ženy obsahují jenom tyto dané vlastnosti a muži jenom tyto dané vlastnosti, jdeme silně proti naší vlastní přirozenosti a zákonitě tedy vzniká něco jako toxická maskulinita a toxická feminita. A jelikož jsme se do tohoto bodu již narodili ani nevnímáme, jak nás hluboce toto nastavení determinuje a jak se mně ukázalo v obrazech i ve všech nástrojích které používáme lze číst podprahovou determinaci k určité skupině.
Ve svých teenagerských letech jsem narazila na obraz od Paula Gaugaina, který mě nezaujal ani tak moc svým výtvarným projevem jako svým názvem: “Odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme?” A těchto pár vět se pro mě stalo docela v životě stěžejních a neustále si je pokládám a postupně nalézám odpovědi, ale také nové otázky. Skrze svoji uměleckou činnost, kterou považuji za mini vesmír, který mohu prozkoumávat, pak tyhle otázky a odpovědi řeším. Přecházím tedy od témat ženské sexuality, feminity, rodiny, duálního principu, propojení s přírodou a vesmírem k probádávání maskulinity a mužství. Docela důležitý je bod mužství, který zahrnuje bytosti s penisem i bez penisu a maskulinity, která je přítomna ve všech bytostech. Vyplývá tedy, pokud se bavíme o toxické maskulinitě, že se nachází i v ženách, a nevědomky velká část žen je zodpovědná za něco co tedy toxickou maskulinitou nazýváme. Přirozenou reakcí feminní složky na tento druh nerovnováhy je protikladná reakce, která je naprosto adekvátní a vzpoura proti toxicitě je prvním krokem k určitému druhu uzdravení. Takže po prvotním uvědomění, přichází protireakce často vedená oprávněným hněvem a následně by mělo přijít porozumění, empatie a uzdravení. Zdá se mi tedy, že jako společnost jsme toxickou maskulinitu vytvořili a stále vytváříme a zdá se, že i na této úrovni je potřeba aktualizace, která se samozřejmě nestane jinak než tím, že na úrovni osobní projdeme určitou transformací svých přesvědčení. Aktuálně lidé, kteří se považují za muže, se cítí, pokud jsou v teenagerském věku, poměrně zmateni a inklinují k radikalizujícím osobnostem vyzvedávající extrémně nezdravou maskulinitu. Vytváří se zde něco, co se nazývá manosféra, určitý nový kult zastávající staré patriarchální přesvědčení. Na celou společnost zároveň tlačí silné dekolonizační tendence, které opět otřásají na kolektivní úrovni určitými bílými patriarchálními jistotami. Pro starší generaci mužů je zase zcela nepochopitelné co se děje a vládne zde určitá neschopnost reakce na nové impulzy. Nacházíme se tedy v jakési zmatené době, kdy agresivita útočí na mužství, ale zároveň i na ženství a ani jedna strana není schopna určité empatie.
Pro mě tedy léčením je právě položení si těch třech Gaugainových otázek a pravdivé postupné zodpovídání si každé z nich a nacházení tak své vlastní jedinečnosti, přicházení se svým osobním jedinečným coming outem, který se opírá o svoji vlastní podstatu a ne o to co je diktováno kolektivem.