GEMINI

 

Natalie Perkof

Curated by Martina Mrázová

White&Weiss Gallery

January – March 2023

Natalie Perkof je umělkyně s česko-ghanskými kořeny, která se ve své tvorbě dotýká především otázek ženskosti, dominance, sexuality, spirituality a vztahu člověka a přírody. V jejích malbách se formuje silná výpověď založená na holistickém pojetí světa v širokém spektru duálních projevů (např. světa materiálního a spirituálního, ženského a mužského, dětského a dospělého nebo živé a neživé přírody). Tato témata Natalie Perkof zpracovává v rámci malířského cyklu nazvaného Manuál přirozenosti, na němž pracuje již několik let a v němž jako v jakémsi deníku zaznamenává jednotlivé fáze hledání nových podob přirozenosti a spirituality dnešního člověka. Jako součást této série vznikla také výstava ve White & Weiss Gallery, v níž se autorka obrací k tématu identity člověka, k lidské duši s jejími vědomými i nevědomými vrstvami.

Název výstavy Blíženci odkazuje ke konceptu božských dvojčat, známému především z řecké a římské mytologie. Obdoby tohoto mýtu však nacházíme také v germánských, indoevropských nebo babylonských kulturách. Zdá se tedy, že jde o jeden z archetypálních příběhů, který se v různých podobách objevuje napříč kulturami a staletími. Nejznámější řecká verze příběhu vypráví o dvojčatech Castorovi a Polluxovi, zrozených z jedné matky, Lédy, kterou zároveň oplodnili dva muži, její manžel-smrtelník a nejvyšší z bohů. Pouze jeden z bratrů zdědil po svém otci nesmrtelnost, Zeus však nakonec oba bratry spojil na nebesích, aby mohli svou nesmrtelnost sdílet a stát se opět jedním.

Příběh božských dvojčat si Natalie Perkof spojuje s myšlenkou opětovného dosažení celistvosti a rovnováhy, v níž spatřuje individuální zdroj vnitřní síly. Cesta k uvědomění si vlastních pozitivních i negativních aspektů osobnosti a jejich akceptování si žádá hlubokou introspekci, již mimo jiné provází také osvobození od naučených vzorců myšlení a jednání, zakořeněných v současné patriarchální společnosti, která je prostřednictvím rodinných a institucionálních struktur předává dalším a dalším generacím. Symbolické obsahy mají přitom v malbách Natalie Perkof velmi poetické vyznění. Figury v redukovaných formách uprostřed velkorysých monochromních ploch pastelových či perleťových barev nebo karbonových vláken působí, jako by levitovaly v nějakém neurčitém časoprostoru. Dvojice postav (zpravidla jde o postavy ženské) zde zosobňují individuum a jeho, resp. její alter-ego, případně vnitřní konflikty, s nimiž se člověk na cestě za sebepoznáním musí vyrovnávat. Jako oživlý stín působí žena s modrou tváří i vlasy, která zezadu nepříjemně naléhá na druhou, násilně jí vráží ruku mezi nohy a přitom jí jako jakýsi vnitřní kritik šeptá zpochybňující či ponižující slova. O znovunalezení vnitřní síly a smíření s negativními stránkami osobnosti vypovídá také obraz z černého karbonu, autorčina oblíbeného materiálu, v němž se dvojice mužů od diváka i malířky nekompromisně odvrací. Na jiném obraze se sedící žena poklidně probírá jakýmisi barevnými vzorci, extrahovanými z hlavy dívky, jež klesá pod tíhou batohu, jako by to byl soubor získaných norem a pravidel, který je možné odložit. Žena se zde probírá svými vnitřními vrstvami, všemi hodnotami, stereotypy a naučenými normami a snaží se mezi nimi najít způsob, jak se stát sama sebou. Proces, jímž žena prochází, popisuje hlubinná či analytická psychologie jako proces individuace, jenž zjednodušeně řečeno spočívá ve smíření všech složek osobnosti, v integraci nevědomých archetypů s vědomou částí osobnosti, tedy v syntéze bytostného Já. Jednu z možných podob sebevědomého spojení mnoha ambivalentních aspektů osobnosti představuje obraz Madona-Kálí, v němž Natalie Perkof propojila nevinnost a čistotu křesťanské Matky s hinduistickou bohyní, která se pro svou divokou sílu a nespoutanost stala jednou z ikon feministického hnutí. Místo nástrojů destrukce a smrti, jež jsou pro Kálí typické, však novodobá bohyně ve svých zdvojených pažích svírá květiny, které mají zjevné sexuální konotace. Krása a nevinnost Madony cudně sklánějící hlavu se zde spojuje s vášní, touhou a smyslností černé bohyně Kálí, která se nenechá svazovat žádnými normami ani konvencemi. Nemá nic společného s převládajícím ideálem ženy jako dokonalé, poslušné a podřízené bytosti, nepotřebuje se omlouvat za to, co cítí, včetně své sexuality. Naopak ji hrdě ukazuje jako nedílnou součást své vnitřní síly a hodnoty, v níž se touha a smyslnost přirozeně spojují s duchovností. Akceptování a smíření často protichůdných složek vlastní osobnosti tedy vede ke zrození sebevědomé a svobodné, emancipované bytosti, která čerpá svou sílu sama v sobě.

 

Martina Mrázová