STILL LIFE
Natalie Perkof, Elena Nová, Marie Pěrková, Eva Obršlíková Procházková
Curated by Silvie Šeborová
Galerie Dole, Antikvariát a klub Fiducia, Ostrava
April – May 2024
The starting points chosen by Natalie Perkof are quite personal and work with references to experiences that the artist has carried with her since her childhood. At the same time, however, they open up topics that are much more general than relationships in one family, topics that each of us is often confronted with. One of them is the constant evaluation and criticism that every child faces: you didn't do this right, you got a three in math, you have to fix that. Even if the child tries to improve, the paganism that he receives from society and which we carry with us is stored in his subconscious. In the art world, it manifests itself, among other things, in the fact that many people forget the simple experience of creating any work of art, which can be equally intensely and positively perceived by a graduate of the Academy of Fine Arts, an artistic carver and a woman who likes to draw in her diary in the evenings. These groups create individual worlds that accuse each other of being uneducated, cheesy, stupid, and incomprehensible concepts.
Are we able to admit that the common feature of all these arguments is the arrogance that we have carried with us since childhood due to society's approach to evaluating ourselves and others? Are we able to shift and change our approach to criticism? If so, it would be a significant asset to our society, because a person who is constantly evaluated is afraid of making a mistake and becoming insecure and manipulable. Natalie Perkof tried to start with herself, with her family and the search for positive themes that connect her family. Only in adulthood, with the passage of time, did she fully realize that it was precisely art that her grandmother, mother and aunt from her husband's side liked to paint. Therefore, she came to them with a seemingly simple task: paint a monochrome still life in the color that I will determine for you.
This resulted in a series of paintings that generally move within the limits of the assignment, but at the same time, in exceptional cases, sympathetically “rebelliously” violate it. Perkof subsequently responded to the resulting images through large-format collages in which she used motifs from paintings created by her relatives. However, due to this approach, other topics, which Perkof considers to be no less important, also entered the exhibition. We can read her project as a guide to finding an intergenerational discussion within ourselves. Of course, it does not have to be based on visual art at all, on the contrary, it gives space to any common interests on a general level. The level of the female aspect and approach to topics, materials and dimensions with which women “can” work is also reflected in the exhibition. Antonín Mánes advised his daughter that as a woman she should mainly pay attention to landscapes and still lifes. If you object that this is the 19th century, it is possible to cite much more recent examples: just a few years ago, the sculptor Sylva Lacinová was asked whether sculpture is not only for men. And it is no coincidence that even today, among the artists whose monumental works are permanently placed in public space, there are hardly any women.
The original connection of all three levels (evaluation and criticism, gaps between generations and access to women) makes the exhibition of Elena Nová, Natalie Perkof, Marie Pěrková and Eva Obršlíková Procházková a work that offers more than just an artistic experience. Much more important to me is the way it opens the door to our personal thirteenth chambers.
Silvie Šeborová
Východiska, která si Natalie Perkof zvolila, jsou poměrně osobní a pracují s odkazy na prožitky, jenž si s sebou umělkyně nese již od svého dětství. Zároveň však otevírají témata, jenž jsou mnohem obecnější než vztahy v jedné rodině, témata, se kterými je často konfrontován každý z nás. Jedním z nich je neustálé hodnocení a kritika, s nímž se potkává každé dítě: toto jsi neudělala správně, máš trojku z matematiky, to si musíš opravit. I když se dítě snaží se zlepšit, do jeho podvědomí se ukládá pohana, jíž se mu dostává od společnosti a kterou si s sebou neseme dál. V uměleckém světě se potom mimo jiné projevuje tím, že řada lidí zapomíná na prostý prožitek z tvorby jakéhokoli výtvarného díla, který může stejně intenzivně a pozitivně vnímat absolventka Akademie výtvarných umění, umělecká řezbářka i žena, která si po večerech ráda kreslí do deníčku. Tyto skupiny vytváří jednotlivé světy, které se vzájemně obviňují z neškolenosti, kýčovitosti, hlouposti a nepochopitelných konceptů.
Jsme schopni si přiznat, že společným znakem všech těchto argumentů je arogance, kterou si s sebou kvůli přístupu společnosti k hodnocení sebe i druhých neseme od dětství? Jsme schopni náš přístup ke kritice posunout a změnit? Pokud ano, byl by to významný přínos pro naši společnost, protože člověk, který je neustále hodnocený, má strach, aby neudělal chybu a stane nejistým a manipulovatelným. Natalie Perkof se pokusila začít sama u sebe, u své rodiny a hledání pozitivních témat, které její rodinu propojují. Teprve v dospělosti, odstupem času, si plně uvědomila, že je to právě umění, že její babička, maminka i teta z manželovy strany rády malují. Přišla proto za nimi s na první pohled jednoduchým zadáním: namalujte monochromní zátiší v barvě, kterou vám určím.
Vznikla tak série obrazů, které se vesměs pohybují v mantinelech zadání, ale zároveň jej ve výjimečných případech sympaticky „rebelsky“ porušují. Perkof na vzniklé obrazy následně reagovala prostřednictvím velkoformátových koláží, v nichž využila motivy z maleb, které vytvořily její příbuzné. Do výstavy se však díky tomuto přístupu dostaly i další témata, která Perkof považuje za neméně důležitá. Její projekt můžeme číst jako návod k hledání mezigenerační diskuse u sebe samých. Ta pochopitelně nemusí být vůbec založena na vizuálním umění, naopak na obecné úrovni dává prostor jakýmkoli společným zájmům. Do výstavy se též promítá rovina ženského aspektu a přístupu k tématům, materiálům i rozměrům, se kterými ženy „mohou“ pracovat. Josef Mánes své dceři radil, že by jako žena měla kreslit hlavně zátiší. Pokud namítáte, že se jedná o 19. století, je možné uvést mnohem aktuálnější příklady: ještě před pár lety byla sochařka Sylva Lacinová dotazována, zda sochařství není jenom pro muže. A ne náhodou dodnes mezi umělci, jejichž monumentální díla jsou trvale umísťována do veřejného prostoru, jen stěží nejdeme ženy.
Originální propojení všech tří rovin (hodnocení a kritika, propasti mezi generacemi a přístup k ženám) vytváří z výstavy Eleny Nové, Natalie Perkof, Marie Pěrkové a Evy Obršlíkové Procházkové a počin, který nenabízí jen umělecký zážitek. Za mnohem důležitější považuji způsob, jakým otevírá dveře k našim osobním třináctým komnatám.
Silvie Šeborová
